, je nám ctí, že náš přítel a častý přispěvatel Karen s námi dnes sdílel svůj příběh ~ Whitney a Heather
Před 6 měsíci mi bylo 8 1/2 měsíce těhotné se svým druhým dítětem a rutinní prohlídku v tom, co bylo většinou normální těhotenství. Toho dne lékaři našli problém s hladinou tekutiny mého dítěte a chtěli sledovat věci, aby se ujistil, že všechno postupovalo dobře. Následující týden jsem byl zkontrolován do zdravotnického zařízení, abych mohl být sledován nepřetržitě. Problém se zhoršil, ale lékaři si byli relativně přesvědčeni, že navzdory tekutině, včasné porod a nějaký velký čas v NICU dá lékařskému týmu šanci opravit to, co bylo špatné, a dítě by protáhlo.
Jakmile se narodila, byl to jiný příběh; Nemohli přijít na to, co přesně se stalo, a nezdálo se, že by nic nezkoušelo její situaci. Po šesti dnech, kdy jsem byl nejchudší dítě v NICU, moje holčička zemřela v náručí.
Byl jsem v šoku. Byl jsem si tak jistý, že stejně jako mnoho dalších lidí s děsivými příběhy NICU a nyní zdravými dětmi, že by to bylo těžké projít, ale že všechno by bylo v pořádku, že jednoho dne by se triumfálně vrátila domů. Ale to se nikdy nestalo. Zemřela. A já, můj manžel a moje dítě musely přijít na to, jak bez ní přemístit dopředu.
Jsem si jistý, že vám nemusím říkat, že to bylo hrozné. Slova nemohou popsat, jaké to je ztratit dítě. Dokonce i teď vzlykám, když to píšu, a stále se mi pokaždé, když o tom pomyslím nebo mluvím, stále se udusím. V krku mého nejhlubšího smutku jsem si nikdy nemohl představit, že by se její smrtí mohlo dostat něco vzdáleně dobrého. A nalezení pozitiv ve smrti milované osoby může vyvolat pocity viny a pochybností. Přesto jsem s určitou vzdáleností provedl překvapivou realizaci, což je, že zážitek mě změnil, a ve skutečnosti jsem to udělal mnohem lepším člověkem, než jsem byl předtím.
Neříkám, že jsem předtím byl naprosto trhnut, ale upřímně mám pocit, že osoba, kterou jsem dnes holčička za to poděkovat.
Jsem mnohem sympatičtější a porozumění.
Toto je pravděpodobně nejméně neočekávaný výsledek, ale je to opravdu patrné. Pamatuji si, když pro mě byly rány zármutku velmi nové, přál jsem si, abych na veřejnosti mohl nosit odhlášení a říkat něco jako „být dobrý – prošel jsem peklem!“ Zjistil jsem, že teď mám sklon zacházet téměř s každým laskavějším, jemnějším způsobem – protože ví, jaké peklo mohli projít. Jsem mnohem více klienta s lidmi a mnohem pravděpodobnější, že cizincům dává výhodu pochybnosti. Ať už je to otravný muž, který lem a hawing nad každým avokádem v supermarketu, žena, která mě odřízne na dálnici na rampě, nebo na jakýkoli jiný menší sociální pachatel, zjistím a přemístění zapnuto. (Úplné zveřejnění: Minulý týden jsem se dostal do linky pro bezpečnost a zabezpečení letiště, ale jsem jen člověk.)
Jsem lepší matka.
Přemýšlel jsem o tom, že mám děti jako dané, jako na něco nevyhnutelného, co musí všichni dělat a že bych to udělal. A udělal jsem to! Měl jsem dítě s velmi málo komplikacemi. Schopnost otěhotnět, doručit a vychovávat dítě pro dané bylo naivní a neopatrné. Teď mám pocit, že být matkou je pozoruhodný, úžasný zážitek, a díky tomuto realizaci jsem se stal mnohem promyšlenějším, starostlivým, trpělivým, oceňujícím matkou. Změnilo to způsob, jakým metodu způsobuji svůj vztah se svým synem, protože jsem se naučil být vděčný za příležitost být jeho matkou místo toho, abych jen očekával, že budu vždy a vždycky budu jeho matkou.
Už nebudu závidět ostatním (moc.)
Poté, co moje dcera zemřela, jsem se cítil strašně záviděm na každé těhotné ženě a nové matce, na kterou jsem narazil. To mě rozzlobilo iracionálně, když jsem viděl malé dítě. Proč měla tato žena dítě a já ne? Přiznám se, že tyto pocity se stále bublinují znovu a znovu, i když méně s hněvem a mnohem více s smutek za to, co mohlo být. Ale obecný globální závist, který jsem cítil o životech jiných lidí – když jsem procházel stránky Facebooku lidí nebo slyšel o nějaké skvělé věci, kterou udělali – do značné míry zmizel. Potkal jsem ženu asi dva měsíce poté, co se to všechno stalo, a ona poznamenala, že jsem měl to štěstí, že mám nový dům a flexibilní práci a šanci cestovat a dobrý manžel. Usmál jsem se a poděkoval jsem jí, ale jen jsem si mohl myslet, že „vsadím se, že by si nemyslela, že bych měla takové štěstí, kdyby věděla, že jsem právě ztratil dítě.“ Kdo ví, čím ostatní lidé procházejí? Navzdory vnějším vystoupení, pod tím vším, každý řeší své vlastní problémy a problémy. Uvědomil jsem si, že pozitiva a negativy mého vlastního života jsou právě to – moje vlastní – a já jsemD raději má moje než kdokoli jiný.
Nebojím se být velkorysý a efuzivní s láskou a péčí.
Pamatuji si, když zemřela sestra ženy v mém klubu knih. Chtěl jsem poslat kartu, ale cítil jsem se trapně, protože jsem tu ženu neznal dobře a nikdy jsem se nesetkal s její sestrou. Teď si uvědomuji, že to byla tak hloupá věc, kterou si myslet! Když moje dcera zemřela, vylití lásky a péče o mě a moje rodina byla ohromující. Dostali jsme karty a poznámky a dárky a textové zprávy od lidí, které jsme nevěděli dobře, nebo jsme s nimi nemluvili. A každá z těchto gest byla jako virtuální objetí a potvrzení, že navzdory ztrátě drahé osoby tam byli všichni tito další milí lidé na světě a poslali svou lásku. Naučil jsem se nikdy být lakomý s láskou nebo péčí, protože nezáleží na tom, jak dobře znáte člověka- na čem záleží, je to, že sdílíte své vřelé myšlenky a laskavost s ostatními, jak jen můžete. A zjistím, že teď to dělám.
Jsem inspirován k tomu, abych udělal mnohem více pro ostatní.
Jednou z věcí o ztrátě dítěte je to, že mě to přimělo (a mého manžela, takže mi říká) asi milionkrát mnohem citlivější na jakékoli příběhy o smrti nebo utrpení dětí. Ať už je to přítel přítele, uprchlického dítěte, dítě chycené ve válečné zóně nebo cokoli jiného – nyní cítím, že utrpení a tato smrt pokaždé pokaždé. Jak si dokážete představit, je to vyčerpávající a může být obrovským problémem prožít hluboké a temné pocity smrti vašeho vlastního dítěte pokaždé, když si přečtete noviny. Přišel jsem na to, že jedním ze způsobů, jak jsem se pokusit zmírnit tento problém, by bylo udělat věci, aby pomohlo těmto dětem a rodičům. Nasměrování této energie do pozitivních akcí hodně pomohlo. Začal jsem kampaň na Facebooku, abych získal peníze pro děti uprchlíků. Vylepšil jsem své vlastní dary organizacím zaměřeným na děti. A mnoho z nich významně, ve věku 38 let jsem začal znovu školit s cílem stát se zdravotní sestrou porodní asistentka.
Dívám se na to tímto způsobem: Moje dcera zemřela poté, co byla vyčerpaná každá lékařská možnost a její tělo prostě nebylo schopno žít. Stovky tisíc dolarů, jeden z nejlepších NICU v zemi, nejznámější personál a nevyčerpatelná nabídka nejmodernějšího vybavení byla zaměstnána, aby se pokusila zachránit život. A přesto, na druhé straně světa – a dokonce i v naší vlastní zemi, na některých místech – jiné ženy umírají na onemocnění, kterým lze předcházet, od nedostatku čisté vody, z kousnutí komárů, dehydratací, z špatné prenatální péče. Uvědomil jsem si, že bych se mohl stát osobou, která by mohla pomoci ostatním ženám vyhnout se ztrátě dítěte nebo zlepšit jejich mateřské zkušenosti. Neváhám říci, že je to „volání“, protože to zní trochu kýčovitě, ale to je pro mě to opravdu. A najednou se znovu objeví školu a nová profesní cesta ve věku 38 let jako žádný velký problém. Kvůli její smrti by moje dcera mohla skončit nepřímo zachránit životy jiných dětí – a srdce jiných matek. To by bylo docela pozoruhodné dědictví pro dívku, která žila jen šest dní.
Vím, že jsem ještě brzy na této cestě truchlícího a ztráty, a jsem si jistý, že je stále mnohem více překvapení, když se přizpůsobím této události měnící život. Udělal mi nesmazatelné známky na mém srdci a mysli a emoce a akce, které následují, se stále mění a přetvářejí, co probíhá mnohem více času. Ale prozatím najdu nějaký mír v tom, že věděl, že dědictví mé dcery není jen smutkem a ztrátou, ale o sílu, inspiraci, péči a poctivosti. A i když si přeji každý den, že tu byla stále tu s námi, vím, že známka, kterou na mě, na naší rodině, a v zvlněných účincích toho, co z této zkušenosti pocházelo, moje malá holčička udělala její matku lepší člověk.
Pokud znáte někoho, kdo truchlí, nebo pokud si truchlíte sami, chci sdílet několik věcí, které mi opravdu pomohly. Stále je všechny používám …
– Kniha s názvem Léčení po ztrátě Martha Whitmore Hickman – někdo mi ji dal a bylo to opravdu užitečné a uklidňující – plánuji ji dát ostatním, které znám, když truchlí.
– Meditační aplikace: Použil jsem aplikaci Mindfulness i aplikaci Headspace, abych každý den udělal několik okamžiků meditace. Pomohlo to s hněvem a ohromujícím smutkem a také mi pomohlo spát.
– Aminokyseliny: Viděl jsem lékaře specializujícího se na aminokyselinovou terapii a pomohlo to vyvážit mé emoce a vybavilo mě, abych lépe vypořádal s truchlícím procesem (což stále probíhá.)
Foto: Karen Merzenich
